Kupcovi

Den sedmý                                 Sobota                                    15.12.2007

Cesta je úděsná. Nejdřív děsný vedro, nad ránem zas kosa. Cesta je víc rozbitá než dobrá a samá zatáčka. Vůbec to neutíká. Navíc mi přijde, že každou hodinu stavíme. Po šesti hodinách jsme úplně hotovej a to před sebou máme ještě podle instrukcí 15 hodin. V 10 dopoledne stavím v „pneuservisu“ kde si nechávají přezout 3 kola. Trvá to asi hodinu a půl a to by u nás technici z pneuservisů koukali na výbavu. Kladivo z tyče a dřina. Vyvážení neexistuje. Naši spolucestující nám krátí čekání tím, že si prohlížíme brouka na zemi – nějakého roháče. Oni nelení a za chvíli mají jiného, dvakrát tak velkého a dávají je k sobě. Roháč okamžitě útočí. Je to dost mase a nechceme se na to dívat, tak si jdeme koupit ovoce. Když vidí, že jsme cizinci chtějí za 4 mandarinky 10 tis. Otáčíme se a jdeme pryč. Ani se nesnažíme smlouvat. Jsou to zloději. Dostáváme jich šest za 4 tisíce a dávají nám ochutnat něco, co neznáme. Jmenuje se to „samo“. Je to dobré, tak  kupujeme taky 4 za 1200. Po přezutí pokračujeme dál. Cesta je nekonečná, ale v Palopu už jsme ve 14.00. Vysazují nás u bema, které jede do Rantepaa. Nikdo tam ale nemluví anglicky, tak nám asi 10 min. trvá jim vysvětlit, že nemáme rupie a můžeme jim zaplatit jen dolarama a nebo musíme jet do banky. Nakonec to pochopí a jede veze Káču na motorce do směnárny. Já hlídám bágly. Ve směnárně se jim nelíbí, že dolary jsou z roku 1996 a série… a plná huba keců. Tak je Káča  posílá tam, kam patří a jde vybrat do bankomatu. Pustí jí to jen 500 tis, ale aspoň to. Za chvíli nás sedí v bemu pro 12 lidí 16 a jedme za 50 tis. za oba do Rantepaa. Protože přejíždíme hory, cesta trvá asi 2 hodiny. A jestli autobus z Ampany byl hroznej, proti tomuhle bemu to byl luxus. Navíc půl cesty holčička sedící vepředu zvrací. V Rantepau nás vysypou na autobusáku, kde nás hned naloží nějaký taxík a veze nás do Němci doporučeného hotelu Rantepao Lodge. Za 6 tisíc oba. Za 10 minut jsme tam. Mají úplně prázdno. Necháváme si ukázat pokoj de luxe. Chce 150 tis, tak chceme vidět standard. Ten de luxe je nakonec za 125 tis, tak ho bereme na 2 noci. Ptáme se na Henrika – průvodce po Torajích, se kterým byli Němci spokojení, ale je ten je někde mimo, tak nám recepční shání někoho jiného. Ptáme se na cestu do Makassaru. K našemu milém překvapení by mohl jet noční autobus. Jdeme si dát sprchu a večeři. K večeři přijde průvodce Martin. Dává nám nabídku na dva dny. Docela se nám to líbí, tak se ptáme na cenu. Chce 110 euro, což se nám zdá moc. Němci ve třech za tři dny platili 135. Nakonec se domluvíme  na 1150 tis. v ceně jsou vstupy, auto, řidič, palivo a na 80% nám slibuje pohřební obřad. Moc tomu nevěříme. Ale plácneme si. Jdeme do centra zjistit, jak je to s tím autobusem do Makassaru. Zjistíme, že to jede v 9 večer. Vyzvednou nás na hotelu a jede přímo na letiště, což nám vyhovuje. Za 130 tis. oba. Kupujeme vodu, koukáme po suvenýrech a hledáme banku. Ale nic moc. Už se oba těšíme na postel. Jdeme spát v 9 hodiny úplně hotoví.

Den osmý                               Neděle                                               16.12.2007

Ráno vstáváme až v osm. V noci pršelo, ale to nám nevadí. Hlavně, že přes den nám zatím svítí sluníčko a je krásně. Než posnídáme, už je tu auto s Martinem. Necháváme se odvézt k bankomatu. Po vybrání peněz nám ukáže, že naproti je směnárna, kde vyměňují i travel šeky za celkem dobrý kurz. A vyrážíme na Toraje. Jedeme jen kousek a přijíždíme do vesnice, kde mají pohřebiště. Je to skála, ve které jsou ručně vytesané hroby. Čím výš, tím lépe a před nimi jsou asi 1 m vysoké dřevěné sochy, které jsou vlastně takovým náhrobkem. Jeden nebožtík, jedna Tao Tao. Martin nám vysvětluje, že Torajové vlasně žijí pro pohřeb. Že mají  3 světy: ten co žijí, pak takovou přestupní stanici a ráj. Když Toraja zemře, pořádá se obrovská ceremonie jako pohřeb. Na tom se zabíjejí buvoli, jejichž duše pomáhá duši nebožtíka přejít ze světa živých přes svět mrtvých do ráje. Svět živých opouští s jedním mrtvým býkem a do ráje odchází se zabitím poslední a podle kasty, které jsou tři, jich může být víc než 25. Jelikož je tato ceremonie velice nákladná, může to do pohřbu trvat i několik let a po tu dobu mají mumifikovanou mrtvolu doma. Berou ho jako nemocného s hlavou. Tím pádem mu nosí jídlo i pitím. Dost morbidní, ale pohled na tyto vytesané hroby je úchvatný. Ve vesnici nám samozřejmě nabízejí spoustu suvenýrů. Kupujeme masku a korále. Jedeme do další vesnice. Tady jsou také Tao Tao, ale Martin říká, že tyto jsou pravé, ne jako v předešlé vesnici. To byly falzifikáty, protože z těch mrtvých si rodina udělala byznys a prodala je turistům. Jedeme do další  vesnice, kde nejsou hroby, ale skály. A v takových rakvích, které byly zavěšeny pod stopem na lanech. Jenže časem lana uhnila. Některé rakve popadaly dolů, tak je sundali na zem. Všude se válí kosti a lebky. Některé jsou prý až 300 a víc let staré. Pak se jedeme podívat na klasické torajské buvolí domy. Jsou obrovské s bambusovou střechou. Nikde jinde než v tady nic podobného není. Pak jdeme na oběd do restaurace, kde si dáváme torajskou klasiku – zlatou rybu. Lahůdka. Po obědě jdeme do vesnice, kde je obrovský strom, ve kterém jsou vytesané hroby pro úplně malá miminka, která se narodila mrtvá nebo umřela během nebo hned po porodu. Mě dochází karta ve foťáku. Naštěstí mám ještě záložní, tak to na ní doklepu. Celou dobu projíždíme krajem Torajů, který je velmi hezky upravený a takový uhlazený. Samá rýžová pole, nikde žádný bordel. Jedeme ještě do jedné vesnice, kde je torajský dům, který je 300 let starý. Přichází k nám majitelka. Té může být asi tak, protože vypadá jak chodící mumie. Vítá nás a prohodí s námi pár vět anglicky, což nás fakt překvapuje. Martin nám pak říká, že si myslí, že je hodně bohatá a že až umře bude mít obrovský pohřeb. Vracíme se do Rantepaa plní dojmů, s pocitem, ze to za ty peníze stálo. Necháme se vyhodit ve městě u internetu a domlouváme se na zítra. Zase na 9 ráno. V internetové kavárně si půjčuji čtěčku na kartu a všechny fotky stahuji na flashku. Ještě, že jsem ji vzal.  Pak jdeme koupit vodu a rikšou za 5 na hotel. Hrajeme žolíky a je to divný, zase jsem nejlepší. Ani nejdeme na večeři, protože oběd byl obrovský a jsme ještě plní. Ještě píšu deník a o půlnoci jdu spát.

Den devátý                                          Pondělí                                   17.1.2007

Ráno vstáváme v 7, protože se musíme ještě zabalit a vyklidit pokoj. Sice jsme tu pořád sami, ale asi čekají německý zájezd. Bágly si dáváme na recepci a jdeme na snídani. Za chvíli už sedíme v autě jedeme. Ptáme se  Martina, jak to je s tou ceremonií, a on říká, že je to špatný. Tak trochu jsem to čekal. Jaké je ale naše překvapení, když stavíme u krámu ať jdeme koupit cigarety jako dar. Divíme se jak to, když ta ceremonie není. Že prý si z nás dělal srandu. Nadšení letíme do krámu pro karton cigaret.   Tím se mění plán. A jedeme hned do vesnice, kde se pohřeb koná. Martin se ptá, jestli mám ještě něco na sebe s dlouhým rukávem.Říkám, že ne, tak musíme jet zpátky do hotelu. Říká, že u chlapa to je v pohodě, horší by to bylo u Káti, ale ta má mikinu. Tak je to OK. Už cestou potkáváme kolonu aut a náklaďáků, které jedou na ceremonii. Máme trochu strach, jak na nás jako na cizince budou koukat. Ale k našemu překvapení nejsme vůbec nevítaní. Martin nám říká, že to bude velký pohřeb a že nebožtík je z té nejvyšší kasty. Taky že jo. Je tam asi 5 tisíc lidí. Cestou od auta potkáváme davy lidí, kteří nesou svázaná prasata, vedou buvoly a vůbec nesou dary. Přicházíme na plac, kde se ceremonie koná a tam leží asi 20 prasat na zemi (živých, zatím je všechno živé) Mezi nima běhá chlapík s mikrofonem a čte jména dárců a odkud jsou. Potom to zapisuje. Za chvíli kolem nás jde průvod. Martin nám říká, že to jsou smuteční hosté. Jdou si sednout do takového domu, který je postaven jen pro tuto chvíli. Za chvíli tam jde druhý průvod, který se s těma prvníma vítá. Martin říká, že to jsou pozůstalí, kteří přivítají každého takto příchozího. Ti druzí pozůstalí za chvíli odcházejí a těm prvním tam nesou občerstvení. A takhle se tam vystřídají během celého dne všichni příchozí. Okolo náměstí jsou postaveny (zas jen pro tuto chvíli) další domy, kde každá rodina tráví čas ceremonie. Za chvíli se začínají kolem náměstí srocovat lidi. Tak tam jdeme taky a vidíme, jak ke stromu přivazují býka. Vytahuji foťák akorát ve chvíli, kdy k němu přichází maník a podřezává mu krk. Dávám Kačce  kameru ať točí. Je statečná a kameru drží a kouká na to . Jenže ji nezapnula. Za chvíli mi jí dává, tak točím aspoň něco. Býka nechají vykrvácet a pak ho na místě v tom blátě stáhnou a rozporcujou. Maso nahází na kolečko a každé rodině, která přišla dají kus. Tento den je to jediný býk, kterého zabijí. Zbytek, těch dalších 24, až zítra, kdy slavnost pokračuje. Dnes zabijí všechny čuníky, ale už ne na náměstí a rituálně, ale někde vzadu. Mezi tím než se celý býk rozporcoval pokračuje vítání příchozích a odbavování prasat. Darů za ty tři hodiny co jsme tam bylo odbaveno hafo. Něco přes 100 prasat, která při tom nošení neuvěřitelně kvičela. Po celou dobu co jsme tam byli, byla atmosféra spíš jak na dožínkách než na pohřbu, ale my jsme měli oči navrch hlavy. Asi v poledne Martin přivedl zástupkyni rodiny nebožtíka, které jsme jako dar za pozvání dali onen karton cigaret. Poděkovali jsme za přijetí a ceremonii opustili. Cestou na oběd vidíme na poli opět neuvěřitelné množství lidí a buvolů. Martin nám říká, že to je další část ceremonie. Býčí zápasy, která té na které jsme byli předchází a s tou naší nemá nic společného. Tak zastavujeme a koukáme, jak je majitelé býků honí po poli a nutí k zápase. Je to vzrušující, když se tam honí 800kilová hovada. Máme štěstí a tak pár zápasů vidíme. Asi po půl hodině to končí. Tak odjíždíme na oběd. Jedeme se podívat do takové dílny, kde ručně předou bavlnu a tkají . Kupujeme si jeden šátek. Jedeme do vesnice, kde jsou stromy obalené netopýry. Martin na jeden leze a třese s ním, abychom je viděli letět. Jsou to obrovští netopýři se skoro metrovým rozpětím křídel. Pak se jedeme podívat do vesnice, která je hodně stará. Tam kupujeme nějaké suvenýry (vanilku v ozdobné dóze, Kačka korále a já mačetu v ebenovém pouzdře a s rukojetí z buvolího rohu. Původní cena 195 tis. usmlouváno na 150 tis. Korále taky tak nějak. Pak jedeme do vesnice, kde kromě hrobů jsou ještě vztyčené takové obrovské kameny, což je jen pro tu nejvyšší třídu jako další náhrobek. V pohřebišti si prohlížíme rozdělaný hrob ve skále. Je to díra metr x metr a půl x dva metry. Martin říká, že to dělají ručně a trvá to i několik let. Síla. V 18 hodin se vracíme do hotelu, kde se loučíme s Martinem a řidičem. Martinovi dáváme nějaký drobný navíc, protože si myslíme, že pro nás udělal maximum. Potěšilo ho to. Na hotelu nás nechají se vysprchovat, za což jsme vděční a do odjezdu autobusu si krátíme čas kartami. Zase jsem vyhrál.  V půl devátý jdeme na křižovatku, kde nás má vyzvednout autobus. Asi ve tři čtvrtě jeden zastaví a řve Makassar. Tak se do něj cpeme, ale není náš. Je to jiná společnost. Takhle zastaví ještě asi tři. Pak přijíždí autobus naší společnosti. Z okna řve chlap Makassar, tak máváme, že jo, ale autobus i to mastí dál a my stojíme na křižovatce jak opaření, protože to je naše jediné spojení na let na Bali. Místní puberťáci z toho mají strašnou legraci, ale nám  do  smíchu není. Na křižovatce je pár místních na motorkách, kteří se nám snaží pomoct, ale neumějí anglicky. Snaží se na číslo jízdenky dovolat do přepravní agentury, ale tam to nikdo nebere. Říkají, že snad něco jetě jede v deset, ale moc tomu nevěříme. V půl desátý Kačka s jedním na motorce objíždí do kanceláře domluvit co bude. Já zůstávám s báglama na místě s tím, že když něco přijede, tak to zdržím a dovolat se jí, ať se okamžitě vrátí. Za 15 minut přijíždí autobus. Mávám na něj jak o život a do toho slyším řvát Káču, která jede za ním na motorce:  „Zastav ho, ten je náš!“ A opravdu je náš. Naše místa jsou volná. Akorát má skoro hodinu zpoždění a ten co ujel byl prý jiný, ale to jsme nevěděli. V autobuse mi pak říká, že když přijeli k tomu kanclu, viděli akorát odjíždět ten autobus. Tak to hned otočili a jeli jak o život, aby ho dohnali. Ještě jsme mu dali 10 tis. za ochotu. Na závěr trochu stresu, ale už si to mastíme do Makassaru. Autobus je pohodlný. Tolik místa jsme ještě nikdy nikde v autobuse neměli. Za chvíli už spíme.