Jdi na obsah Jdi na menu
 


Palenque

27. 3. 2006
Den dvanáctý              Pondělí                                                   27.3.2006
 
Ve čtvrt na šest jsme v Palenque, což je asi o půl hodiny dřív, než máme být. Potřebujeme si dát věci do úschovny, ale ta otvírá až v šest, tak čekáme. Po šesté vyrážíme obejít čtyři vytypované hotely. V Posadě Shalem nám za 200 pesos nabízí čistý pokoj s koupelnou, ale bez klima nebereme. Sháníme o kousek dál. Posada Canek, ale místo toho tu stojí posada Charita. Jdeme se kouknout , ale utíkáme pryč. Humus, špína, svrab a neštovice. Když vylezeme ven uvidíme, že Cenak stojí na druhé straně ulice než je v plánku. Před posadou stojí Carmen, která mluví aspoň trochu anglicky. Snad první. Za pokoj chce 175 za oba a nám se líbí. Pokoj je čistý, výhled pěkný, teplá voda. Nic víc nemůžeme chtít. Jdeme pro kufry a vracíme se. Carmen nechce dolary, ale pesa a nevadí jí, že nemáme. Až si vyměníme, stačí. Bereme prádlo a hurá do víru velkoměsta. Najít před osmou ráno místo, kde si vyměnit prachy je síla. Od 7 hodin jsou před bankami fronty místních a ve směnárnách nemají prachy a travel šeky neberou. Nakonec za kurz 1:10 měníme. Sháníme prádelnu a zjišťujeme, že je hned za rohem. U hotelu je jedna, kde chtějí 10 pesos za 1 kg. My máme něco přes 4 kg, ale on to bere jako 4. Naproti je pěkná restaurace, tak tam jdeme na snídani. Když si sedneme, Kačka zjistí, že kolem pasu má svetr, který chtěla taky vyprat. Tak ho tam nese a za to maník už nic nechce. Snídaně kafe, džus, asi šest toastů s marmeládou a máslem, corny s banánem za 34 pesos pro jednoho je dobrý. Jdeme si koupit vodu. Bereme 20l balení a jestli jsme to dobře pochopili, vyjde to 10 pesos, protože 50 je záloha na barel. Domlouváme se, že dneska si sjedeme na ruiny, ale před tím si jdeme dát na hotel šlofíčka. Ve dvanáct vyrážíme sehnat kolektivo, směr ruiny. Kolektivo bereme za 10 pesos na každého a za čtvřičtvrtě hodiny jsme tam. Nejprve platíme 10 pesos vstup do národního parku a pak 45 do areálu ruin. Krátce se areál v Palenque popsat nedá. Je to něco naprosto úžasného (Chiapas vůbec je úžasnej). Tak pěkný ruiny jsme zatím neviděli a už asi neuvidíme. Strávili jsme tam tři hodiny s doslova otevřenou pusou. Fakt nádhera. Kolem půl pátý se vracíme do Palenque a po silném zážitku si jdeme dát něco dobrého k večeři. Dávám si nějaký steak Rajko a je toho hromada a moc dobrý. Když se vracíme, slyšíme šílené troubení. Na vedlejší ulici vidíme kolonu aut, na kterých sedí holčičky v princeznovských šatech a na ulici rozhazují bonbony a lízátka. Asi jde o nějakou volbu školní miss. Je to docela haló. Jdeme do prádelny pro věci a doporučení zní: NEDÁVAT PRÁT VĚCI, NA KTERÝCH TI ZÁLEŽÍ. Jdeme ještě na pivko a pak spát do šíleného vedra v pokoji. Byl to dlouhý den, plný zážitků. Jsme rádi, že jdeme spát.
 
Den třináctý                                 Úterý                                      28.3.2006
 
Aqua Azul je 55 km od Palenque. Ráno vstáváme v 7 a hned jdeme zjistit, jak nám to zítra jede a hlavně za kolik do Bonapaku. Společnost, kterou jsem vybral z průvodce je poměrně daleko, ale vychází to tam i zpět na 90 pesos na osobu. Tak jsme spokojení. Dáváme rychlou snídani za 40 pesos pro jednoho a chvátáme ke stanovišti kolektiv, kde nám v 9 jede na výlet do Aqua Azul. Cestou potkáváme nadháněče od konkurence. Ten nám to nabízí za 120 pesos najednou. Otáčíme se a odcházíme a okamžitě je to za 100 pesos. To bereme. Hned vyjíždíme. Cestou bereme ještě dva lidi. Tak nás místo 12 sedí 4. To se jim to asi vyplatí. Za necelou hodinu jsme u vodopádu Misol Ha. Vstup 10 pesos. Máme 30 min. Vysoký vodopád, který padá do zeleno-modré tůně. Všude okolo prales. Moc pěkný. Děláme pár fotek. Podcházíme po ním a už abychom jeli dál. Za necelou další hoďku jsme u Aqua Clara. Vstup opět 10 pesos na jednoho. To je zeleno-modrá řeka, která proplouvá zalesněným údolím, přes které je most na ocelových lanech. Pěkně se houpe. Z něj děláme pár fotek a za 30 minut frčíme na Aqua Azul. Za půl hoďky jsme tam. Vstupné tentokrát 15 pesos na jednoho. Tady máme 3 hodiny.A vůbec to není hodně. Procházka je asi 3 km proti proudu řeky, kde se střídají vodopády, peřeje, kaskády s azurově modrýma hlubokýma tůněma. Nádhera. Vybíráme místo kde se koupeme a je to fakt nádherně osvěžující. Prostě super. Tři hoďky utekly jak nic. Ve čtyři jsme zpátky. Necháváme se vyhodit u nádraží a jdeme si koupit jízdenky na pozítří do San Cristobal De La Casas. Tam, kde nám řekli, že to bude stát 78 pesos najednou chtějí 110. To nedáme. Tak jdeme naproti a po šílené domluvě kupujeme za 75 pesos. Tak jsme zvědaví, jak to bude vypadat. Jdeme vyměnit prachy a zajdeme si na pizzu. Objednání pizzy je docela legrace. Holčina neumí opravdu ani slovo anglicky a my zas opravdu jen pár slov španělsky. Ale s tužkou, papírem a slovníkem to zvládáme. Akorát velikost grande nás zarazila. Byla to prostřední velikost, ale fakt macek. Snědli jsme jednu a půl a byli jsme narvaný až k prasknutí. Japončíci vedle si dali jednu ve čtyřech. Asi jsou líní se nažrat.:-) Po takový večeři jdeme fakt spát, protože nejsme schopní ničeho… ani dopsat deník..
 
Den čtrnáctý                                 Středa                                     29.3.2006
 
Máme budík na pátou, abychom stihli autobus do 140 km vzdáleného Bonampaku. Vstáváme v pohodě a na nádraží jsme 5 minut před odjezdem. Kasa zavřená, autobus nikde. Stojí tam akorát nastartované kolektivo. Když se ptáme, je to náš autobus. Místo za 3 avizované hodiny jsme tam za 2 a ¼. Platím stovkou. Má mi vrátit 10 ale vůbec se k tomu nemá a nechce mluvit jinak než španělsky. Tak nad tím mávneme rukou. Kolektivo staví na křižovatce do Bonampaku a opravdu netušíme, jak to je daleko. Stojí tam kolektivo, které nás za 10 pesos na jednoho odváží na další křižovatku, odkud je to 200 m ke vstupní bárně do areálu, kde se dozvídáme, že ruiny jsou ještě dalších 9 mexických km (našich asi 15). Nabízí nám autobus za 70 na jednoho nebo kola za 50. Bereme kola jako vítané zpestření. Vstup je 33 pesos. Za necelou hoďku u jsme fakt na ruinách. Bonampak je malé centrum s krásně upraveným okolím. Poprvé vidíme stely, na kterých je něco vidět. Je na co koukat. Fakt nádherně propracované reliéfy. Zvláštností Bonampaku jsou 3 komnaty, ve kterých jsou na stěnách barevně malované reliéfy. Něco úplně jiného než jsme doposud viděli. Trávíme zde asi něco přes hodinu a jsme tu téměř celou dobu sami. Akorát u komnat s freskami nás hlídají místní indiáni, kteří si dlouhou chvíli krátí tím, že honí leguána, kterému za zadní nohy přivázali prázdnou petflašku. Celkem hnus, ale zážitek z ruin je ale dost pěkný. Ve 12 jsme zpátky na druhé křižovatce. Tam chytáme indiána, který nás autem zaveze za 10 pesos na jednoho do indiánské vesnice Lakanha. No představu o indiánské vesnici jsme měli jinou. Podle průvodce tu má být restaurace, ale žádnou nenacházíme. Místní indoš nám nabízí, že nás za 20 pesos jeho dcera odvede k místním vodopádům. Odmítáme. Nacházíme něco jako kemp. Tak se místních ptáme, jestli nám něco udělají k jídlu. Ochotně nabízejí kuře, tak si ho objednáváme. Než to bude hotové máme se zajít vykoupat k místní říčce. Jdeme tam. Je krásně čistá a jsou tam poměrně hluboké tůně. Kačka do toho nejde, ale já jo. Po zpocení na kole celkem dobrý odvar. Kuře je za chvíli hotové. Jsou k tomu hranolky a tortily a miska ovocného salátu. Dáváme si k tomu pivko a kolu a chtějí za to je 100 pesos. Cestou zpátky zastavujeme u místa, kde nabízejí výlet pralese k místním vodopádům. Je to asi 2,5 kilometru a chtějí za to 35 pesos za jednoho. Dávají k tomu mapu a cestou jsou cedule s popisem fauny a flory. Máme čas, tak do toho jdeme. Opravdu nádhera. Cestou přecházíme přes asi pět říček a potoků nádhernou džunglí. Kolem nás nikdo. Jen květena a zvířena. Dokonalý relax. Na konci čeká indián, který nám ukáže, kde se můžeme vykoupat a diskrétně mizí. Nemáme plavky a Kačka se bojí, že někde za stromem kouká. Do vody nejde. Já na Adama uprostřed džungle si užívám chladivých tůní a vodopádu, jak z kýčových amerických filmů. Malé rybky mi oďobávají zadek. Ta nádhera se nedá popsat. Tou samou cestou se vracíme zpátky a ani nemluvíme, abychom nenarušili tu panenskou čistotu. Pro mě starýho trempíka něco, na co nikdy nezapomenu. Když se vrátíme do vesnice akorát přijede indián s nějakým strašným autem. Tak se ho ptáme, jestli nás nehodí na hlavní silnici. Zeptá se jestli dáme každý 10 pesos. My, že jo. Tak není problém. Za čtvrt hoďky jsme tam a za dalších 20 minut jede kolektivo směr Palenque. Na mávnutí staví. Ptáme se na cenu. Chce 45 pesos za jednoho, tak si vezeme zadky. A za hodinu a půl jsme v Palenque. Oba nás to vyšlo na stejný prachy jako chtěla cestovka za jednoho. A viděli jsme víc a víc si to užili. Jsme příjemně unavení a plní dojmů. Jdeme na večeři za 90 pesos na jednoho. Kupujeme si pivko a při něm na terase dopisuju deník. Zítra nás čeká přesun do San Cristobalu De La Casas. Tak ještě plánujeme co tam a jak dlouho tam budeme. Domlouváme se na dvě noci. Je 22.00 a jdeme spát. Zítra nevstáváme na budík!
 

Náhledy fotografií ze složky Palenque, Bonampak, vodopády